Je to i naše bolest - L. Lazarev

zo zbierky esejí Společenství strachu a jiné eseje (2003)

V lednu jsem napsal do, mému srdci blízkého, Obsahu dost roztrpčenou stať s názvem Svědomí ruské inteligence. V dalších měsících se článek v překladech objevil v některých evropských novinách a časopisech. Koncem října jsem dostal dopis z Moskvy. Překvapilo mě to, protože z Moskvy dostávám dopisy zřídkakdy, přesně řečeno nedostávám z Moskvy žádné dopisy. V dopise mi redakce Inostrannoj literatury zdvořile oznámila, že uveřejnila zmíněný článek, že ho převzala z francouzského Le Mondu a že je potěšena tím, že jsem se na stránkách časopisu objevil. Publicistická rubrika začíná známou statí Karla Čapka Proč nejsem komunista? Pokračuje článkem spisovatele Vjačeslava Pjecucha A proč nejsem já komunista. Pak přichází na řadu můj článek a za ním poznámka L. Lazareva, která na můj článek reaguje. Lazarevův článek je velmi upřímný, a proto jsem se rozhodl jej pro čtenáře Obsahu přeložit. Milan Šimečka, listopad 1989

Byl jsem v Praze v květnu roku 1968 – krátce před tím tam vyšel sborník, který jsem sestavil, bylo publikováno několik mých statí, a tak mě pozvali, abych přijel. Několik hodin jsem stál jak očarován Na příkopě a pozoroval prvomájovou demonstraci - zapůsobil na mě nikým neorganizovaný přelévavý entuziasmus svátečního průvodu. Až do rána mi mladí čeští přátelé, univerzitní učitelé, překládali a převyprávěli to, co bylo napsáno v novinách. Četli tehdy noviny s takovým opojením jak my dnes. Nedávno přijeli tito mí přátelé do Moskvy, a teď jsem jim zase já – přesně tak jako oni před dvaceti lety – vykládal o tom, co bylo v poslední době publikováno v našich novinách a časopisech. A oni mě poslouchali tak jako já kdysi je – a nebyla to zvědavost, ale hluboká zainteresovanost. Tehdy v květnu v šedesátém osmém jsem byl přítomen na mnohatisícovém mítinku na pražském stadionu – nikdy předtím jsem takový mítink neviděl. Nyní se takové mítinky konají v Lužnikách, a já pokaždé vzpomínám na Prahu…

To jaro v Praze bylo i naší nadějí. I my jsme toužili po demokracii a po glasnosti, i my jsme snili o obrozené, spravedlivé společnosti „s lidskou tváří“. Mysleli jsme si asi: Jestliže se ukáže, že v bolesti se rodící nový model socialismu v Československu je životaschopný, jestliže se potvrdí, jestliže přinese lidu reálné výsledky, tak to postrčí i nás k potřebným, žádoucím a dávno zralým přeměnám. Ale situace se u nás vyvíjela stále k horšímu – potom, co byl na podzim v roce 1964 smeten Chruščov, začalo brežněvovsko-suslovovské vedení ve všech směrech tiše, ale neochvějně restaurovat stalinismus. Byla přerušena společnosti tak potřebná analýza minulosti, zpřísnila se cenzura, živé myšlení bylo zahnáno do podzemí.

Vstup vojsk do Československa a všechno, co potom následovalo, nebylo jen naší hanbou, ale také naší bolestí, naším hořem, zřícením našich nadějí na změny. Řekl bych, že tato akce nebyla namířena jen ven, byla namířena také do nitra země (tak jsme ji vnímali tehdy a tak ji vnímáme i nyní), nebyla namířena jen proti Čechům a Slovákům, ale také proti vlastnímu lidu, který se začal osvobozovat z pout stalinských časů. Všude se začaly utahovat šrouby. Direktivně-administrativní systém se mstil za strach, který prožíval po XX. a XXII. sjezdu strany, a snažil se vytrhat všechny výhonky demokracie, lidskosti, svobody. Ekonomická reforma byla potlačena. Dokonce i nedomrlá stranická demokracie z doby tání byla zahražena – nic se neměnilo, zůstala jen nomenklatura. Lidé nebyli voleni, jen jmenováni. Začalo se šířit pronásledováni – soudní, administrativní, stranické a ještě jiné – jinak smýšlejících, z nichž velkou část tvořili ti, kteří zůstali věrni ideám XX. sjezdu. V souvislosti se srpnovými událostmi v roce 1968 nebyli pronásledováni pouze ti, kdož vystoupili veřejně a odsoudili vstup vojsk do Československa, byli trestáni i ti, kdož odmítali schválit tuto akci, podepsat poddanské dopisy, které oslavovaly vojenský vpád – právé to se stalo prověrkou loajálnosti. Ani ne v průběhu dvou let, v únoru 1970, byl odvolán Tvardovskij, byl rozbit Novyj mir, který se zoufalou statečností vedl nerovný ústupový zápas s nastupujícím stalinismem. Nebudu dále vyprávět, jak to pak postupovalo, stačí připomenout, že také vpád vojsk do Afghánistánu, který přinesl tolik zla, byl pokračováním toho politického kurzu, který zvítězil v roce 1965 a vyústil v srpnu 1968…

V těch dnech, kdy naše tanky vtrhly do Prahy, protestovalo v Moskvě na Rudém náměstí proti invazi sedm lidí, je to málo? Je třeba si uvědomit, že takové zoufalé kroky smělců jsou možné jen tehdy, když jsou s nimi zajedno stovky lidí, kteří z různých důvodů nejsou schopni se rozhodnout, neodvažují se vrhnout se do tak veřejného protestu vůči moci, vystavit se kladivu represí, které je nikdy nemine. Vím, že mnoho lidí odsuzovalo vpád do Československa. Nehledě na to, že chyběly objektivní informace, že byly šířeny pověsti, jejichž cílem bylo zpracovat veřejné mínění („Kdybychom nevstoupili se svými vojsky do Československa, okupoval by ho bundeswehr, dostalo by se do spárů neonacistů“, „čeští revizionisté chtějí vrátit fabriky kapitalistům, půdu statkářům – tak zněly některé zvlášť výrazné pokřiky tehdejší propagandy). Tito lidé pochopili reakční a nemravnou podstatu rozhodnutí, pochopili, že moc jednala jen ve svém zájmu, a to nejen proti Čechům a Slovákům, ale i proti sovětskému lidu…

Ne, svoboda nám nespadla nyní s nebes jako náhodný dar, bojovali jsme o ni dlouho a úporně, zaplatili za ni mnozí a mnozí. Zaplatili jsme za ni i bolem z roku 1968, který se dosud neutišil. Ne, nejsme pyšni na svou nynější svobodu a je ještě brzy ji oslavovat, ještě stále o ni bojujeme – krok za krokem, velmi pracně lámeme a odhazujeme zkostnatělé struktury, po kapkách ze sebe dáváme naši minulost a také přísně posuzujeme naše staré hříchy. Ne náhodou nese náš nejhlubší film posledních let název Pokání. Chápeme, že jen takto se můžeme očistit, a v tomto surovém, a ne lehce přijímaném soudu nad sebou samými je přítomna i ona bolest – Budapešť z roku 1956 a Praha z roku 1968. Musí být přítomna, protože svědomí není možné dělit na to, které se týká třicátých let, a na to, které se týká šedesátých let, na svědomí, které se zabývá vnitřními záležitostmi, a na to, ve kterém se ozývá cizí trápení. Svědomí buď je, anebo není. Jestliže však je, jestliže žije, pak je zraňováno všemi nespravedlnostmi světa. Žádné hoře mu není cizí…

A nyní něco o politicky delikátních problémech – běda, stále zde ještě jsou, protože všichni žijeme ve světě, který má ještě daleko k tomu, jakým bychom ho chtěli mít. I o svobodu, jak už jsem o tom mluvil, zatím jenom zápasíme. V srpnu minulého roku byl na Puškinově náměstí rozehnán mítink, který se konal bez povolení úřadů, shromáždění se sešlo u příležitosti dvacátého výročí vstupu sovětských vojsk do Československa. V minulém roce hodlal časopis, v kterém nyní publikuji tyto poznámky, otisknout vzpomínky Artura Londona, byly již připraveny do příslušného čísla, ale celá věc se odložila a vzpomínky se objevily v časopise až letos. Já sám jsem se zúčastnil na besedě „za kulatým stolem“, ve které bylo skutečně věnováno hodně místa posuzování událostí z šedesátého osmého roku – když se pak měla beseda publikovat, bylo nutné rozhovor natolik zkrátit, že z něho zůstaly jen trosky, (stalo se to na žádost redakce, iniciativa k tomu přišla však odjinud). A pokud je mi známo, nestalo se tak na nátlak, který pocházel z Moskvy…

Jsem velmi rád, že byl u nás publikován překlad článku Milana Šimečky. Nijak mi nevadí, že jsou v něm věci nespravedlivé a věci sporné, nebudu se přít a nic ospravedlňovat. Mohlo by se to dnes přijímat jako pokus vyhnout se zodpovědnosti a nějak ji zlehčit. Nechci, aby stromy zastínily les. Nyní – a to je nejdůležitější ze všeho – je třeba přiznat, že v tom hlavním má Milan Šimečka pravdu: všichni jsme vinni – ti, kteří si to přáli, ti, kteří to provedli, také ti, kteří byli lhostejní, ti, kterých se to nedotklo, i ti, kterým Praha roztrhla srdce, ale nemohli proti tomu nic udělat. Jsou to viny různého stupně, ale přesto…

Avšak fakt, že se v poslední době tak velmi zabýváme svými minulými chybami, deformacemi a zločiny, že jsme tak soustředěni na to, co se stalo v naší zemi, to není sobectví, to není lhostejnost k cizímu utrpení a bolesti, tím méně k těm, za které neseme zodpovědnost. Na tom, jak hluboko, důsledně a bez obav se my vyrovnáme nyní s naší složitou a těžkou minulostí, jaké z toho vyvodíme poučení, jak překonáme společenské a mravní deformace, závisí – a o tom jsem přesvědčen – budoucnost všeho světa, a tedy i Československa…

 

Inostrannaja literatura, 1989, č. 9, str. 248–249.

 

In: Šimečka, M.: Společenství strachu a jiné eseje. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2003, s.149-151.