Krádež kolejnice

zo zbierky esejí Společenství strachu a jiné eseje (2003)

Príbeh o spoluväzňovi Milana Šimečku, odsúdeného za pokus zužitkovať vyradený výrobný materiál.

Čtu tak jako vy, jestliže vůbec čtete noviny, zprávy o procesech s rozkrádači, úplatkáři, nedovolenými podnikavci, zneužívači funkcí atd. Pozoruji však, že nesdílím rozhořčení novinářů, kteří se zalykají ošklivostí a jen se svatě diví, kde se takový typy špatných lidí v naší společnosti vůbec berou. Neděsím se nemravnosti ředitele stavebního podniku, který, byl odsouzen k deseti letům basy za to, že si ze státního materiálu postavil chatu, vykřikne při své obhajobě: Vždyť to tak dělají všichni, od Aše až po Čiernou. Myslím si, že všichni to tak nedělají, ale mnozí, mnozí, soudruzi. Na rozdíl od mravně rozhořčeného novináře je mi spíše líto předsedy družstva, který je ostouzen v novinách za to, že uplácel okresní funkcionáře, aby zajistil svému družstvu výhody. A co ti funkcionáři? Zeleninář, který na Mělnicku pěstoval zeleninu a prodával ji pracujícím v Mostě, dostal pět let za nedovolené podnikání. Novinář referující o procese je na výsost pobouřen, ale hněvají se na podnikavce i pracující v Mostě, odkázáni nyní na zvadlou státní zeleninu?

Nechejme však úvah o mravní oprávněnosti našich kampaní k ochraně státního majetku, budu vám raději vyprávět příběh, který mě na celý život naplnil nedůvěrou k výkonu práva v tak zvané hospodářské kriminalitě.

Pár dní před Vánocemi k nám šoupnul bachař do cely muže asi čtyřicetiletého, bledého jako všichni, kteří mají za sebou dlouhé měsíce vyšetřovací vazby. Příchozí zločinec vzbudil mé sympatie od prvního okamžiku, zdvořile se představil, poptal se na ruzyňské poměry a uložil si své věci do skřínky s důkladností svědčící o dlouhé průpravě.

Emil měl za sebou už dva roky ostravské vazby. Přes smutné vánoční dny jsme se spřátelili a dnes vím, že Emil byl mým nejlepším, nejpoctivějším a nejlidštějším spoluvězněm. Hrubost prostředí vyvažoval jakousi cílevědomou zdvořilostí. Kdykoliv se mě v úzkém prostoru dotkl, řekl promiň, poděkoval vždy za podanou misku se žrádlem , popřál dobrou chuť a s nesmírným taktem zorganizoval vyměšování. V obecné brutalitě dovedl vždy vymyslet nějakou laskavost. Pobyli jsme spolu skoro štyři měsíce a když se schylovalo k jeho odchodu do lágru, byl jsem špatnej.

Emil vynikal téměř univerzálními technickými znalostmi a obrovskou manuální zručností. Byl průmyslovák, kterého ve Svazarmu a v armádě vycvičili v rádiotechnice. Vyznal se ve všech přístrojích, v motorech, instalacích a pod. Doma se věnoval chovu králíků, dodával je do beskydských hotelů, měl tři děti a musel se starat. Po večerech se mě snažil zasvětit do hardwaru samočinných počítačů a sliboval mi sestrojit rádio, když mu seženu telefonní sluchátko, kus měděného drátu a syrovou bramboru. Kde však seženete ve vězení syrovou bramboru?! Dopisy psal nádherným rukopisem a ulomené držadlo hliníkové lžíce dovedl nabrousit tak, že se jím dala krájet cibule na tenké plátky. A nejen to. Emil vytvořil za dva roky rozsáhlý slovník křížovkářských výrazů a vedl si tlustý sešit pozoruhodných výroků. Psal básničky a šifroval je pro mě do Koníčků a Královských procházek, jestli víte, co to je. Byla to práce na celý den, pro mne i pro něho. Byly to smutné básně o vězeních, bachařích, soudech a o lásce, naději a svobodě. Vzal jsem ty básně při odchodu ssebou a mám je doma v krabici od bot.

Emil byl zatčen, souzen a vězněn pro zločin rozkrádání státního majetku. Dostal už v Ostravě u krajského soudu osm a půl let a v Ruzyni čekal v marné naději na spravedlnost u nejvyššího soudu. Prostudoval jsem přes čtyřista stránek Emilových spisů a bylo mi z jeho případu nanic. Já jsem seděl sice taky pro nic za nic, ale dalo se to aspoň politicky pochopit. Emilovu kauzu jsem pochopit nemohl, i když jsem se ve vězení trochu vzdělal v právu.

Emil byl před svým neštěstím zaměstnán v ostravské televizi jako technik zodpovídající za údržbu filmových kamer. Při svých schopnostech byl váženým, vyznamenaným a špatně placeným technikem. Řekl mi, že ho firma Haselblad lanařila k sobě za desetinásobný plat, než měl tady. Emil však neměl odvahu k životu v cizině. Neměl ani odvahu ke krádeži státního majetku, ani nejvyšší soud ho nepřesvědčil, o tom, že něco ukradl. A mne také ne.

V televizi pracovala, jako v každém podniku, komise, která vyřazovala z evidence zastaralé, pokažené nebo nepotřebné věci. Mezi jiným i filmové kamery a příslušnou optiku. Byly buď staré, poškrábané, nefungující nebo prostě rozpadlé. Byla mezi nimi i kamera, kterou v Ostravě zanechal sovětský válečný kameraman a také kamera, která spadla do moře slavnému a dnes už emigrovavšímu mořeplavci Konkolskému. Ani pozdější šetření nedokázalo, že by některá z těchto věcí nebyla vyřazena právem. Pozdější šetření také dokázalo, že v celé televizi neexistovalo nařízení, co se má s takovými vyřazenými věcmi dělat, Zelenka prostě opomněl vydat příkaz, aby se taková vyřazená optika rozbíjela kladivem nebo dala přejet buldozerem. A tak se válela dále ve skladech, až jí začalo být Emilovu šéfovi líto. Zeptal se Emila, jestli by se z tohoto šrotu nedalo přece jenom něco sestavit. Emil řekl, že ano. A pak začal pracovat pinzetou, štětečkem, mazal a přehazoval kolečka, motorky a najednou z toho byla jedna kamera, druhá a třetí a k nim ještě i příslušenství. Dva další podílníci šikovného nápadu odvezli zboží do Prahy do bazaru a tam se po něm jen zaprášilo. S nebe spadlé peníze si čtyři komplicové rozdělili a do roka už byli ve vězení, protože o zhodnocení odhozených věcí věděl ještě i pátý muž a ten nic nedostal, sepsal tedy udání.

Vyšetřovatelé, žalobci, obhájci a soudy pracovali zdlouhavě ale důkladně. Strašlivá policejní a prokurátorská mluva přede mnou ve spisech bobtnala a skoro jsem se s ní udávil. Kardinální otázkou bylo, komu patřily všechny ty zbytky kamer, když na nich začal Emil pracovat. Člověk z normálním rozumem by řekl, že byly ničí, ničí tak jako odpadky v kontejneru nebo bota, kterou na ulici ztratil opilec. Televize se k nim nehlásila, četl jsem přípis, v němž vedení televize prohlašovalo, že neutrpělo žádnou škodu a tedy ani nežádá náhradu. Jenže zločinci byli ve vězení a mašinérie běžela. Stát, který prošustruje v důsledku chybných rozhodnutí, mizerných obchodů a špatného plánování denně miliony, se vrhl na ubohého Emila jako sup. soudní znalec, profesor průmyslovky ve výslužbě, spočítal hodnotu Emilových výrobků, protože šlo o zboží západních firem, přepočítal západní ceny na koruny a bylo toho hned přes sto tisíc. A to je třetí a čtvrtý odstavec, osm až patnáct let bez milosti.

Emil šrouboval ve vězení uzávěry na bombičky k lahvím na sodovky a ničemu nerozuměl. Spolupracoval s vyšetřovateli, psal příslušným orgánům, ale nic nepomáhalo. Při procesu se hájil, ale nikdo ho neposlouchal. Chtěl vrátit peníze a jít pracovat do dolů, ale smáli se mu. Sebral se země to co stát zahodil a oni mu dokazovali, že to byla krádež. Když ho ráno bachař odvedl k jednání nejvyššího soudu, v nic už nevěřil, tak jako Josef K. Večer se vrátil smutný, nejvyšší soud mu snížil trest z osmi a půl na osm let. Soudcové prý byli milí, ale nemohli nic dělat. Jeden mu vysvětlil, jak je to se státním vlastnictvím. I kdyby prý vykopal kolejnici, která rezavěla v zemi padesát let a prodal ji sběrným surovinám, dopustil by se rozkrádání státního majetku, protože státu patří všechno, i to, co odhodí nebo oč nemá momentálně zájem.

Jednou jsem se Emila zeptal, kolik vlastně na svém zločinu vydělal. Řekl mi, že dvaadvacet tisíc, zaplatil dluhy a koupil si starý Fiat 600, za patnáct tisíc, nastříkal ho na červeno a jezdil s ním na ryby. Čtyřicetiletý chlap, skvělý technik, u nás na betonárce měli všichni kluci do třiceti let nová auta. Osm let vězení za mizerných dvacetdva tisíc, které nikomu nechyběly! A já jsem tehdy v rozporu se svými zásadami Emilovi řekl: Měl jsi odejít k těm Haselbladům, tohle není země pro tebe.

Vězení doléhá nejhůře na nevinné. Emila sebrali večer, když se vrátil ze služební cesty, řekli mu, aby si nic nebral, že se vše rychle vysvětlí. Po dvou a půl leté vazbě byl už člověkem bez naděje. Smutek a zoufalství ho pomalu rozežíraly. Jak už to bývá při přesunech z vězení do vězení, nedostal dva měsíce ani řádek od matky, od ženy  od svých tří synů. Trpěl jak zvíře a já jsem se na něho nemohl dívat, když zaklaplo okénko a on zůstal s prázdnýma rukama. Večer uléhal rovně na záda a s očima upřenýma na strop se modlil. Ptal jsem se ho, co se modlí. Řekl, že má své vlastní modlitby. Napsal báseň o návratu domů a byla to báseň žíznivá jak písečná poušť. Po modlení ležel nepohnutě a slzy mu stékaly po spánku a kolem uší. Řekl mi všechno o svém životě, o matce a otci, o dětství, o svých prohrách, o dětech, o nevěrách své bývalé ženy, o všem. Ve vězení je vyprávění příběhů záchranou před pádem do otupělosti. Strádal nesmyslností svého neštěstí a záviděl mi mou politickou kauzu. Cítil se ve svém nespravedlivém odsouzení opuštěn, nezajímaly se o něho žádné VOMSy ani Amnesty. Jednou se na mne podíval se zvláštníma vědoucíma očima a řekl: Uvidíš, že tu umřu na nějaku svinskou nemoc a domů se nikdy nedostanu.

Odešel do lágru a nepobyl tam ani pár měsíců. Dostal jsem od něho lístek psaný tužkou: Kdybys mě potkal, minul bys mě, tak vypadám. Ležel s rakovinou pankreasu ve vězeňské nemocnici. Umřel a domů se už nikdy nevrátil. Stále častěji slyším, že rakovina má psychosomatické příčiny. Emil umřel na svůj žal, byl kvůli krádeži státem odhozených věcí odsouzen k smrti. Vykopal starou kolejnici a zaplatil za to životem.

Když čtu tak jako vy zprávy o procesech s rozkrádači státního majetku, nesdílím mravní rohořčení novinářů. Říkám si, kdoví jak to bylo. Tam, kde je veřejná mravnost rozložena v základech, je spravedlnost soudů předem pochybná. Mohou soudit spravedlivě, když už tolik krát soudili nespravedlivě? Může existovat spravedlnost, když jsou všechny procesy takřka tajné a dovídáme se o nich až ex post? Když žádný obhájce nežne slávu za to, že rozbil na padrť státní obžalobu? Když se volá po mravnosti, ale nemravné zákony jsou nedotknutelné?

 

Červen 1986

 

In: Obsah, září 1986. Samizdat.

Šimečka, M.: Společenství strachu a jiné eseje. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2003, s. 94-97.