O velkých a malých dějinách

zo zbierky esejí Kruhová obrana (1985)

Lidé, kteří žili před námi, patřili prý vždy k nějaké epoše. Byli to lidé z doby kamenné, lidé starověcí, středověcí, barokní, osvícenští, moderní a úplně moderní. Dovedeme své předky vždy někam zařadit. Naučili jsme se to ve škole a při studiu historiků a filozofů. Takové zařazení je praktické, protože zpřehledňuje nekonečný zástup lidských bytostí, které žily a myslely v čase, jenž je už ztracen v kosmických hloubkách. Zdá se, že všichni ti chudáci byli zajatci epoch, plnili poslušně všechny úkoly, které jim velké dějiny svěřily.

Takto, s vědomím převahy nad lidmi, kteří zaplňovali historický čas, jsem i já mluvil kdysi ke svým studentům. Měl jsem to z Hegela, z Marxe ba i z Russella. Mátlo mě však někdy ahistorické příbuzenství, které jsem pocítil, když někdo ze starých promluvil přes clonu historického zařazení přímo ke mně. Třeba i sám římský císař Marcus Aurelius: „Budeš-li okolnostmi uvržen v jakýsi vnitřní nelad, rychle se uchyl v sebe sama a nedávej se strhnout z rytmu více, než je nutno." Císař nemohl nic vědět o okolnostech, které mě vrhají ve vnitřní nelad, přesto mi dobře poradil. Ve vězení jsem četl sto let starou knihu. Když jsem dospěl k místu, kde Nataša Rostovová přichází v bílé noční košili k umírajícímu Andreji Bolkonskému, otočil jsem se ke zdi, aby spoluvězni neviděli, jak se mně, člověku úplně jiné epochy, plní nos a oči vodou. Staré knihy mi často vyprávěly příběhy o nic méně poutavější než strojem rozepsané dílo, které mi poslal nějaký kamarád.

Ptal jsem se tedy, jaký dějinný čas se tak těsně stýká s mým, že ho bez ohledu na jeho stáří cítím jako svůj vlastní? Jaké lidské dějiny mi mohou poskytnout radu a vyvolat dojetí? Určitě ne ty velké, nepřátelské dějiny válek, států a ideologických fanatismů. To, co nás spojuje přes propasti času, jsou malé dějiny lidského života, vymezené narozením a smrtí. Vždyť i v nich dochází k převratným historickým událostem, zápasům, agresím a převratům, obětem a zradám, vítězstvím a porážkám, vesměs dějům, které se tak velkolepě vyjímají v dějepisných knihách. Jenže v malých dějinách je nevysvětlujeme jako důsledky umělých abstrakcí, ale jako následky pohnutek, které odedávna doprovázejí lidský život, lásky a nenávisti, víry a beznaděje, skromnosti a pýchy, ctižádosti a slabosti, všeho toho, co se velkolepě vyjímá v lidských příbězích, které se nám dochovaly a které si znovu a znovu vypravujeme. Jen prostřednictvím malých dějin jsme schopni rozumět si s těmi, kteří žili v jiných historických epochách a dokonce i s těmi současníky, které nám velké dějiny odcizují, protože jim namlouvají, že jejich malé dějiny jsou bezcenné ve srovnání s epochou, ve které žijí a která směřuje k abstraktnímu historickému poslání.

Evropská tradice nám odedávna vnucuje představu, že velké dějiny stojí nekonečně výše než malé dějiny člověka. V oblibě jsou hlavně ti předkové, kteří splnili vyšší historické poslání. S úctou mluvíme o myslitelích, kteří přesně vyjádřili myšlení, cítění a potřeby své doby. Určitě jsem něco takového o někom už napsal; líbilo se mi asi, že tak pěkně a poslušně konal svou povinnost. Přitom jsem vytahoval ze starých knih především sdělení, která doba-ne-doba mi něco vzkazovala, osvětlovala cosi z osudu člověka, poskytovala příběh k identifikaci nebo dokonce pomáhala žít. Co všechno se muselo stát, abych se plně přiznal k váze svých malých dějin a malých dějin těch lidí, kteří mě obklopují!

Nepopírám přitom, že jsme jako lidské společenství naloženi v sudu velkých dějin a že tomuto údělu nikdo z nás nemůže uniknout. Vzpomínám si velmi přesně, kdy a jak mě velké dějiny pokopaly. Tím však nesnížily cenu mých malých dějin, naopak, řekl bych, že ji zvýšily. Po takovém kopanci jsem se vždy do nich vrátil a ohřál se u tepla, které jenom ony poskytují. Žijeme ve velkých dějinách, ale netrčíme v nich až po krk. Většina našeho osudu se odvíjí v malých dějinách, jejich běh se neřídí takzvanými zákonitostmi, řídí se spíše tajemnými výroky sudiček, možná podle konstelace hvězd, z jejichž hmoty je prý sestaveno naše tělo, možná podle Boží vůle, v každém případě však podle něčeho, čemu nerozumíme zdaleka tak dobře jako velkým dějinám králů, pyramid, revolucí a válek.

Velké dějiny se neustále snaží valit nás svým vlastním řečištěm jako oblázky. Tak jako předkové máme být ještě zaživa zaevidováni ve své epoše a poslušně vykonávat dobové myšlení a dobové činy. Zařadí nás do zeměpisného pásma, ve kterém žijeme, pojmenují nás podle toho, jaký režim je u moci v zemi, kde jsme doma, podle dotazníků, které jsme nuceni vyplňovat, kde se nakonec vždy provalí, čím byl táta, do jaké školy jsme chodili, do jaké organizace jsme vstoupili, z které nás vyhodili, zda jsme byli chudí nebo bohatí, barevní nebo bílí.

Nechci hlásat nepřátelství vůči velkým dějinám, ale všímám si už dlouho, a přede mnou si toho všimli jiní, například Thoreau, ten, který se odstěhoval do lesa, že mnohá špatnost tohoto světa je odvozena od velkých dějin. Například zbytnělý stát a jeho moc. Armády a zbraně tu také nejsou z rozumné lidské potřeby, ale jako záloha dějin, aby se proboha nepropásl nějaký dějinný okamžik. Pro potřeby dějin se vytvořily mocenské struktury a na každém kroku se dějinami ohánějí, přestože lidé v nich usazení jednají přečasto z důvodů vysvětlitelných jen jejich malými dějinami. Velké dějiny nás vřadily do různých sociálních systémů a ty brání tomu, aby se naše malé dějiny setkaly a porozuměly si.

Velké dějiny se zmocnily jazyka, kterým mluví noviny, a učinily jej nesrozumitelným. Kdykoliv otevřu rádio nebo si pustím televizi, slyším jazyk dějin. Vidím třeba v televizi člověka, jak otvírá ústa a mluví, ale nevím, o čem to mluví, a pravděpodobně ani on sám neví, o čem mluví. Říká třeba, že všechen lid schvaluje nějaké opatření, ale vsadím se, že se na to nikoho neptal, ani souseda, se kterým jel ráno ve výtahu. Dějiny se tváří strašně důležitě, ale vyrábějí jen samé lži. Ještě štěstí, že mezi sebou mluví lidé většinou řečí svých malých dějin, ale nevím, jak dlouho to potrvá. Nejsme si vlastně ani jisti, zda jsme schopni vypovědět něco o stavu světa jiným jazykem než jazykem velkých dějin. Je to prý dobrý úzus a zlepšuje to přehlednost velkých problémů na velkých plochách. Ulehčuje to prý rovněž spravování společenských celků. Pochybuje však dnes ještě někdo o tom, že je to spravování mizerné a nebezpečné?

Pokouším se v těchto sloupcích vypovědět něco o sociální skutečnosti, která mě obklopovala a obklopuje. Vypovídám tedy i o době, protože se nevzdávám dějin, chci však mít přitom na paměti svéprávnost malých dějin a mluvit, pokud to ještě umím, jejich jazykem. Doufám, že se vyjeví, jak pošetilá a beznadějná je posedlost velkými dějinami, jak zhoubné jsou činy diktované ideologickými konstrukcemi a falešnou představivostí opírající se hlavně o velkodějinné triumfy. Souhlasím s těmi, kteří tvrdí, že stojíme na svažitém terénu. V minulosti měly dějiny ještě tu vlastnost, že všechny zběsilosti lidí samy opravily, na konci druhého tisíciletí však už nemají tu sílu, ztratily schopnost vybřednout samy z nejhorších špinavostí, tak jako řeky, moře a vzduch. Jestliže malé dějiny miliard lidí vzdají svou svéprávnost ve prospěch dějinné velkohubosti, ukončí běh obojích dějin. Velkým dějinám se tak stane po zásluze, ale malých dějin by bylo škoda.