Projev u příležitosti udělení ceny Jana Palacha

zo zbierky esejí Společenství strachu a jiné eseje (2003)

Ďakovná reč M. Šimečku (bez jeho osobnej účasti; úrady mu nevydali pas), ktorý obdržal túto cenu za rok 1986 od Medzinárodného výboru na obranu Charty 77 so sídlom v Paríži.

Dámy a pánové!

Děkuji všem, kteří dobrou úvahou a pro mě nesnadno představitelnou aktivitou přispěli k vytvoření ceny, která mi dnes byla udělena. Děkuji pak těm, kteří vybrali k ocenění mne a mé dílo, věděli jistě, tak jako to vím i já, že volba mohla právě tak padnout na mnohé jiné z mých přátel, společně s kterými zde, v této zemi, vedeme prostředky slabými ale kultuře vlastními zápas o úctu k lidským právům a o přežití a rozvoj na moci nezávislého myšlení.

Cena je spojena se jménem chlapce, který se před osmnácti léty v Praze upálil. Jeho čin se vymyká z jakéhokoliv pokusu o úvahu, obklopen umělým mlčením leží však jako neopracovaný kámen v paměti lidí. Leží i v mé paměti. Pamatuji se na onen večer. V zoufalé bezmoci jsem chodil sem a tam a ptal se, nevím koho: Co je to za svět? Proč se něco takového musí stát právě v mé zemi? Neměl bych to snad v tomto slavnostním okamžiku ani říkat, ale v celých těch osmnácti letech bylo dost takových chvil, kdy jsem si tyto otázky kladl znovu a ptal jsem se takto , nevím koho, ještě i před rokem a před týdnem.

Děkuji všem těm známým osobnostem, kteří svou pověstí a uměleckou a intelektuální autoritou zaštítili společenství Charty 77, vytvořili výbor na její podporu a zvýšili tak před veřejností i mravní váhu ocenění, kterého se mi dnes dostalo. Nevím, zda četli něco z toho, co jsem napsal já, mohu je však ujistit, že já jsem četl kdeco z toho, co napsali oni. To oni a s nimi i mnozí jiní spisovatelé mě svedli ke svobodnému a v našich poměrech i nebezpečnému myšlení. Já už dnes vím, že to byl především hluboký prožitek z doteku se světovou kulturou, který mě nakonec přivedl k obraně hodnot, bez nichž naše lidství za moc nestojí. Po své zkušenosti z těchto hodnot vybírám nejčastěji pravdu, svobodu a toleranci, ve víře, že z nich plynou i všechny ostatní.

Někdy se mě lidé ptají, někdy i moji strážci, proč jsem se dal na cestu, o které se prostým rozumem dalo usoudit, že nevede jinam než k destrukci. Odpovídám, že mě k tomu nutila má zkušenost. Neumím však odhadnout, zda bylo v mé zkušenosti důležitější to, co jsem prožil, co jsem viděl vlastníma očima a slyšel na vlastní uši, nebo to, co vstoupilo do mého vědomí skrze literaturu. Proto také někdy odpovídám tak, že jsem vzal vážně poselství z knih, které jsem v životě přečetl. Všichni víme, jak matoucí a různorodá jsou poselství vyčtená z knih. Já však už dnes věřím, že ve své konečné sumě vedou člověka spolehlivě k hlubšímu porozumění lidskému údělu a k uznání elementární lidské důstojnosti. Neznepokojuje mě, že jsem s tímto prostým vysvětlením neměl úspěch u těch, kteří rozhodovali o mém osudu a osudu mé rodiny. Zkušenost z kultury nezasáhne každého stejně intenzivně, ale když se jednou usadí v kostech, je nepřekročitelná. Víra v kulturu, která se pomalu ale jistě usadí v kostech lidí, je jedinou vírou, kterou jsem si ponechal, aby se mi snesitelněji žilo.

Svět, který si prohlíží při večerním posezení u obrazovky barevné obrázky válek, demonstrací, hladu a teroristických akcí, se dnes už tak nezajímá o mou ztichlou, zklamanou a zdánlivě apatickou vlast. A přesto se mi právě v této zemi dostalo vrchovatě přímých důkazů k víře v nepřekročitelnost kulturní zkušenosti, která se usadila v kostech. Stalo se, co jsem před osmnácti lety malověrně pokládal za nemožné: navzdory rozsáhlé, promyšlené i hloupé persekuci, se v naší zemi rozvinula svobodná kultura do šíře a rozmanitosti, o které se nám ani nesnilo. V letech politické nehybnosti, uprostřed sociálního zmrtvění, ve společenství strachu, byly napsány stovky literárních děl, všelijak bídně rozepsány se dostaly a byly přečteny tisíci a v některých případech desetitisíci čtenáři. Udržela se a rozvinula nezávislá historiografie, filozofie, sociologie a všechna věda, která nepotřebuje laboratoře a dílny. Nedala se zadržet mladá hudba, byly napsány divadelní hry a hrály se po bytech, vycházely a vycházejí desítky časopisů v tak různém zaměření a spektru názorů, že se člověk nestačí divit. Naši přátelé v exilu vypěstovali druhou větev této svobodné kultury, navíc vybudovali instituce, časopisy, vydavatelství, archívy a nadace. A to vše se zrodilo spontánně, bez předchozích plánů pro zlé doby, bez hmotných podnětů a bez úředních aparátů, prostě jen ze společné potřeby, z báječných nápadů a pracovitosti tisíců lidí, jejichž jména se neobjevují v seznamech notorických disidentů. To vše se zrodilo po šoku, z beznaděje a ze zoufalství, kultura se obehnala užší ale o to pevnější solidaritou.

Když toto vše tak jistě prohlašuji, neplyne to z optimizmu v mé povaze, snažím se o pohled střízlivý a věcný. Vím, že místo, z kterého vidíme na svět, není příliš vysoko, ale z tohoto místa se mi vše jeví tak, že jsem viděl zázrak, zázrak zrodu svobodné kultury, která začínala obyčejným průklepovým papírem, starými psacími stroji a dnes tak často zpochybňovanou vírou, že to k něčemu je, že to má smysl a že je to účinná obrana proti lži, útlaku a hlouposti. Chtěl bych vám nakonec říci, že mám velkou radost z toho, že jsem u toho byl a že mi dnešním dnem o tom dokonce bylo vystaveno potvrzení. Děkuji.

 

V Bratislavě, v lednu 1987 

Milan Šimečka


In: Listy, roč. XVII, č. 2, duben 1987, s. 74-75.

Šimečka, M.: Společenství strachu a jiné eseje. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2003, s. 114-115.