Z Východu na Západ

zo zbierky esejí Veľký brat a Veľká sestra (2000)

Ještě před svým vyprázdněním, v padesátých a na začátku šedesátých let měl marxismus východevropského ražení svých několik vděčných témat. Kouzlo diskusí okolo těchto témat spočívalo v tom, že se nevyžadovala znalost skutečnosti. Králem mohl být v těchto diskusích každý, kdo zvládl přesné znění pouček a dovedl použít na vhodném místě citáty ze čtyř klasiků. Taková hra byla vzrušující zvláště pro mladou generaci, protože poskytovala všem účastníkům zhruba stejné šance, životní zkušenost tu neplatila za výhodu. Zajisté jedna z příčin, které dělaly z marxismu přitažlivou záležitost pro mladé lidi.
Takovým tématem byla například vzájemná závislost základny a nadstavby, změna kvantity v kvalitu, přechod od socialismu ke komunismu atd. Přímo explozívní obsah měly diskuse o poměru vědy a ideologie. A do této kategorie patřily i diskuse o povaze sociálních procesů, které přivedly východevropské země do tábora socialismu. Jen jediné slovo mělo dost důstojnosti, aby se ho v tomto případě použilo, bylo to posvátné slovo - revoluce. Když bylo rozhodnuto o tom, že šlo o revoluce, diskutovalo se o tom, jaké to vlastně byly revoluce, jaké definice z klasiků se pro ně hodí, kdo byl hegemonem těchto revolucí, jaký propletenec třídních zájmů představovaly?
Všechny levé ideologie vždy vytvářely představu, že není lepšího osudu pro lidskou generaci, než být dědicem revoluce, tím je dán jednou provždy smysl života a pryč je všechno úzkostné hledání. Mladí marxisté měli vrozený smysl pro metafyziku slov. Na Západě užívali pro ony revoluční procesy ohavního slova - puč, aby snížili historickou sebejistotu marxismu, slova, které do středu revolučních dějů vkládá namísto dělníka s puškou na rameně politické šíbry v ministerských kabinetech a sekretariátech politických stran. Nechtěli jsme být dědici puče, chtěli jsme být dědici revoluce.
Proto měly také diskuse o charakteru převzetí moci ve východoevropských zemích tak osudovou závažnost. V marxismu se jeví historické procesy jako divadlo, ve kterém hrají tu nejdůležitější úlohu osudové síly třídních zájmů, neidentifikovatelná hnutí lidových mas, jež si samy nejsou ještě vědomy své historické úlohy a jež osvícení marxisté obratně vedou oklikami dějin k naplnění nevyhnutelnosti. Takto je všechno vzněšenější, lepší a legendárnější. Přichází Orestes a už předem ví, co musí udělat, město je zahaleno černou barvou zoufalství a on mu musí přinést svobodu a radost. Jen žádné Erinyje! Jen žádné politické a mocenské čachrování s osudem národa, žádné nedůstojné bažení po moci, pomstychtivost, závist, lidské slabosti, licitace, zbabělost a strach. Marxismus proto s oblibou odděloval dějiny od lidí, a proto je také marxistická historiografie legendotvorná v líčení událostí i lidských osudů.
Ve východní Evropě se tedy diskutovalo hlavně o tomto legendárním historickém procesu, o tom, jak proces zapadá do velkého dějinného rámce konečného vítězství socialismu na celém světě, nakolik přesně odpovídá teoretickým vizím klasiků. Ve smyslu čistoty, ryzosti revolučního dění, s lidovými masami na ulicích a náměstích, s ozbrojenými dělníky a s revoluční poezií. Mladí přívrženci marxismu chtěli být dědici co nejčistších revolucí. Proto je mátly složité konstrukce přechodu od národně a demokratické revoluce k revoluci socialistické, které byly hbitě včleněny do teorie pro potřeby východní Evropy. Ve východní Evropě byly vlády, parlamenty, politické strany se svými čachry a ke škodě věci tu nebyl ani jeden Zimní palác dobytý rudými gardami. Jaksi nepozorovaně se měnily vlády, staří buržoazní politikové se vzdávali funkcí a odcházeli do emigrace, vždy bylo za ně dost náhrady do různých národních front, až se nakonec dospělo k bodu, kdy se řeklo, že revoluční proces byl vítězně dovršen a už nic nebrání tomu, aby ta která země vstoupila na cestu výstavby socialismu. Byl to podivný obraz, který poskytovalo divadlo východní Evropy: dělnická třída přejímala moc s mnohými okolky, jako by se za to styděla, a její avantgardy, strany nového typu, si pro sebe vymýšlely nové názvy, jako by nechtěly mít nic společného s komunismem, diktaturou proletariátu, kolchozy a internacionálou.
Mladí marxisté diskutovali o přechodech od demokratické revoluce k revoluci socialistické, ale brzy vytušili, že na dění ve východní Evropě se marxistické poučky aplikují jen velmi nesnadno a že historické divadlo je nenápadně režírováno ze zákulisí.
* * *
Čistá revoluce má v marxistické ideologii svou mravní aureolu. K té patří zničení despotického, vykořisťovatelského a svým způsobem zrůdného režimu předrevolučního, takový režim je předpokladem mravního patosu revoluce. Vše se musí dít za účasti lidových mas, nic za jejich zády, bez podvodů a planých slibů, mravně plnohodnotná revoluce probíhá trochu jako lidová slavnost. Mravně plnohodnotná revoluce je jen a jen vnitřní záležitostí suverénního lidu, zvenčí ji nikdo nesmí pomáhat a platit její agitátory. Revolucím ve východní Evropě chyběly k mravní plnohodnotnosti pohříchu téměř všechny tyto předpoklady. Jen Kubánce potkalo to štěstí, a ti ke všemu ještě ani nebyli marxisté.
Nad diskusemi o revolucích ve východní Evropě se vznášel matoucí stín Sovětského svazu, jeho moci a vlivu. Musela být položena otázka, nakolik byly revoluční změny ve východní Evropě dílem suverénního lidu a nakolik dílem všudypřítomné a konsternující moci Sovětského svazu. Pro dědice revoluce mělo obrovský význam vědomí suverenity, mělo to konečně význam pro celý národ, který chtěl vědět, zda jeho stav je výsledkem historického procesu, za který je sám jistým způsobem odpověden, anebo zda je jeho současná existence jen důsledkem vnějších manipulací, zda jeho dějiny jsou autentické, anebo jen odvozené. Musím říci, že je skoro jisté, že v době, kdy se o tuto otázku přeli marxisté a nemarxisté, národy se už dávno chovaly jako produkt velmocenské manipulace, ovládané vědomím, že ve východní části Evropy je naprosto zpozdilé bourat hlavou zdi.
První generace komunistů v Československu neslyšela ráda řeči o tom, že všechny ty slavné kapitoly s dějin bojů dělnické třídy by byly k ničemu, kdyby do země na sklonku války nevstoupila Rudá armáda a kdyby se všichni národní představitelé počínaje Benešem a konče Gottwaldem, determinováni až do konce svých životů mnichovským traumatem, nevrhli dobrovolně do náruče velkého slovanského bratra. První generace komunistů chtěla mít svoji vlastní revoluci se vším všudy, s národními zvláštnostmi, s obratným využitím parlamentních praktik, s legálními postupy atd. Ale taková tendence trvala krátce a byla brzy vystřídána praktickým poznáním, že přehnané trvání na národních zdrojích revoluce je životu nebezpečné. Jen Jihoslovanům to stálo i za ten život a dali to tak jasně najevo, že se s tím i Stalin musel smířit.
Otázka ovšem musela být položena, aby dědicové revoluce věděli, na čem jsou. A i když se ještě v padesátých letech zmítali v pochybnostech a jedni tvrdili ano a druzí ne, život sám odpověděl na tuto otázku pozoruhodně jednoznačným způsobem sám, v roce 1953 v Německu, v roce 1956 v Maďarsku a Polsku a i s výkřičníkem v roce 1968 v Československu. Mravní aureola východoevropských revolucí tím byla značně pocuchána.
Sovětská strana poslouchala v té době očividně ráda častá díkuvzdání za osvobození od poroby, ale neslyšela ráda teorie, podle kterých byly komunistické režimy ve východní Evropě vytvořeny z vůle Sovětského svazu a pod dohledem jeho armády. Tyto teorie neslyšeli rádi ani dělničtí vůdcové, kteří dovedli své strany k absolutní moci, protože v jejich světle se oni sami jevili jen jako obyčejní pěšáci ve vysoké hře, jejíž pravidla byla dohodnuta už v Jaltě. Východoevropské revoluce byly takto dlouho ponechány v nejistotě, čím vlastně jsou. Nejzávažnější historický problém nesměl být zkoumán, archivy, které by mohly vnést nějaké světlo do základní otázky o původu východoevropských revolucí, zůstaly uzamčeny. Jen v příznivých chvílích pro historiografii, v Československu taková chvíle nastala v šedesátých letech, se začaly objevovat obrysy skutečných událostí. V těchto poměrně svobodných historických výzkumech se nad rozptýlenými legendami vždy výrazněji objevoval rozhodující faktor sovětské moci a uváděl v pochybnost autenticitu domácích politických zápasů. Ukázalo se, že často sami aktéři poválečného boje o moc si plně neuvědomovali, jak detailně jsou závislí na každém politickém kroku na moskevských dobrozdáních. Jejich sebevědomí bylo postupně decimováno a všichni, včetně Dimitrova, Gottwalda, Bieruta a jiných skončili ve vnitřní dezintegraci a pod úrovní legendy, kterou se ještě za života obklopili. O Gottwaldovi je známo, že se stal v posledních letech svého života osamělým pijákem, který v sobě musel pochovat sny o československém socialismu. Z tohoto období zůstala zachována jediná legenda, a to legenda Titova a s ní i autentičnost jugoslávské revoluce. Tito zůstal jediným vůdcem socialistických zemí, o jehož přízeň se ucházeli sovětští představitelé od Chruščova po Brežněva, t.j. titíž lidé, kteří s jinými východoevropskými činiteli zacházeli jako se svými poddanými.
To se však ukázalo až později, v kritických historických situacích, kdy se opožděně pokusily některé východoevropské země o hledání ztracené autenticity svých nejnovějších dějin. V poválečných letech vytvářela sovětská moc obratně zdání, že východoevropské národy jdou svou vlastní cestou a že socialistické přeměny jsou projevem vnitřních sil, objektivním procesem historické tendence celého světa k socialismu. Stalin to neopomněl mnohokrát zdůraznit a někdy dokonce sovětská strana dávala najevo, že musí napomínat východoevropské země, aby nepodléhaly natolik přitažlivé síle sovětského vzoru. V zásadních otázkach, v otázkach mocenské celistvosti, postupovala ovšem sovětská moc bez skrupulí. Když jel Jan Masaryk jednat do Moskvy o případné československé účasti na Marshallově plánu, dali mu tam jasně najevo, kdo je ve východní Evropě arbitrem zásadních rozhodnutí. Jan Masaryk tehdy poznamenal, že jel do Moskvy jako ministr nezávislého státu a domů se vrátil jako Stalinův pacholek. Poznamenal to však jenom soukromě a opomněl tuto zkušenost sdělit lidu své země, jak to ostatně v té době činili všichni odpovědní politici, snad z jakési mystické vděčnosti vůči obětem, které Sovětský svaz přinesl ve válce a která v sobě zahrnovala i Stalinovy kroky v mocenské sféře.
V důsledku proher na cestách k autenticitě se východoevropské země ani příliš nesnaží zkoumat svůj původ. Pro potřeby oslav v pětiletých, desetiletých a ročních cyklech si vytvořily za pomocí oficiálních historiků solidní legendy, ve kterých je osvobození Sovětskou armádou spojeno vždy s nějakými domácími aktivitami tak, aby v celém slepenci zůstaly zachovány žádoucí proporce, ale aby nevznikla žádná pochybnost o tom, že bez Sovětského svazu, jeho prosté existence, by ve východní Evropě socialismus prohrál tak, jak jinde na světě.
* * *
Ex post je všechno již jasné. Autentičnost tak zvaných revolucí ve východní Evropě byla zpochybněna celým pozdějším vývojem těchto zemí. Bylo by zbytečné namlouvat si, že to nebyla právě sovětská moc a její nejvlastnější zájmy, které pomohly přitlačit onen jazýček na váhách tak, aby se převážil k vítězství komunistických stran a k reálnému socialismu.
Přesto je však těžké smířit se s myšlenkou, že pro národy východní Evropy nebylo jiné volby, že vše bylo dáno předem a že dnešní stav byl už předem určen v nějakém detailním sovětském projektu uspořádání Evropy. A zřejmě tomu ani tak nebylo. Je tu příklad Finska, které se po válce ocitlo v těchže historických podmínkách jako ostatní východoevropské země, a přesto se vyhnulo jejich osudu. A nebylo to asi dáno jen jakýmisi sentimentálními ohledy Sovětského svazu k této severské zemi, která měla ke svému velkému sousedu v minulosti mnohem komplikovanější vztahy než mnohé východoevropské země. Zvláště když vezmeme do úvahy, že vůči pobaltským republikám neprojevil Sovětský svaz ani tu nejmenší sentimentalitu.
Zdá se, že východoevropské země byly, některá více a některá méně, přece jen samy strůjci svých osudů a samy vychýlily jazýček na historických váhách natolik, že stačilo Sovětskému svazu už jen přitlačit. To platí především pro Československo, které přece jenom asi mělo volbu a jehož dějiny nelze vysvětlovat jen jako výsledek mocenské manipulace velkého slovanského bratra.
Žádná jiná země než Československo nemá takový sklon zbavovat se zodpovědnosti za své dějiny. Byla tím proslulá už v minulosti. Napřed oslavovala svou novodobou samostatnost jako Wilsonův dar, pak zase jako dar Říjnové revoluce. Tatáž samostatnost byla v třicátém osmém roce prodána Francouzi a Angličany Hitlerovi za dva roky míru, vrácena lidu velkou Sovětskou armádou a opět Stalinem odejmuta. To pak bylo potvrzeno v šedesátém osmém roce i s razítkem, aby už nebyly žádné pochybnosti. Paměti všech československých politiků jsou řekou nářku, že se nedalo nic dělat. Beneš se v tomto směru nijak neliší od pozdějších komunistů. Českoslovenští politikové si vykládali svou odpovědnost vůči lidu vždy tak, že ho mají chránit před nejhorším. V krizových situacích se tím řídil Hácha právě tak jako Svoboda. A tak pluje Československo dějinami bez větších úrazů, jen s úrazy mravními. Vždy cestou nejmenšího zla. Z války vyšlo vítězně, i když vlastně nebojovalo. Jeho politici a historikové však vždy dovedli vytvořit působivé legendy o národních utrpeních, zápasech a vítězstvích a dobře je prodat, žít z nich pak celá desítiletí, převrátit je třeba naruby, ale i pak je udržovat s posvátnou úctou. Na začátku osmdesátých let nemá československý lid své dějiny, ideologické převraty v nich nadělaly nepřehlednou spoušť, historická skutečnost se ztratila, dějiny nejsou součástí národního vědomí. Lid je k výkladu svých vlastních dějin nedůvěřivý až hrůza, vždy si klade otázku, kdoví jak to vlastně bylo.
Do těchto ztrát byl dávno zahrnut i vlastní podíl na vstupu do socialistického tábora. Československo do tohoto tábora vstoupilo proto, že většina rozhodujících dějinných faktorů k tomu přímo vedla. Tyto faktory byly mnohokrát vyjmenovány a počítejme mezi ně i převažující faktor lidský, který tvořili politikové všech zaměření, značná část inteligence, převážná většina tehdy artikulovaných národních ideálů, resentimentů, iluzí a celého ideologického zmatení, které rozhodující dobu zahalovalo. Dnes vím, že existovaly i hlasy varovné, střízlivé a obdivuhodně jasnozřivé, kterým se však nedostalo ničeho jiného než zářivé historické satisfakce. Proti všeobecné ideologické falši však byly bezmocné.
Od té doby uplynulo více jak třicet let a ve veřejném mínění světa se vytvořila v průběhu času představa, že ve slušné společnosti se o historickém zařazení rozhoduje v lidovém hlasování. A to i v situacích, kdy členské státy OSN podnikají závody v uznávání režimů, které vznikají vojenskými převraty. Součástí ideologické dezintegrace je dnes rychlé zapomínání na demokratickou legitimitu existujících mocí. Československo také nevstoupilo do socialistického tábora s demokratickou legitimitou. Je pravděpodobné, že v pečlivě připraveném lidovém hlasování někdy kolem toho roku 1948 by se většina lidu vyslovila pro sociálně i politicky neutrální existenci mezi dvěma světy, pro onen iluzorní a lákavý most mezi Východem a Západem. Kdyby pak mohl lid nahlédnout do budoucnosti, nebylo by o výsledky hlasování pochyby. A přesto si myslím, že strmý přechod Československa na Východ měl jistou historickou legitimitu, danou všeobecným evropským sociálním vřením, všeobecnou revoluční situací, kdy se prostě nehlasuje, ale ve vzduchu visí ono rozhodné chtění změnit všechno od základu a potom se uvidí. Tím je řečeno, že si nemyslím, že Československo bylo vmanipulováno do sovětského bloku výhradně sovětským diktátem, nýbrž že ty síly, které na takových křižovatkách dějin rozhodují, měly jak svou rozhodností, tak na druhé straně svou slabostí a nejistotou na přeběhnutí Československa do socialistického tábora podstatný podíl. Historikové mohou ohledávat každý detail tohoto přeběhnutí, ale těžko mohou zpochybnit dějinnou povahu této skutečnosti, ono obecné filozofické vědomí o tom, že v rozhodujících chvílích byl přece jen lid této země strůjcem svého osudu. To ostatní, to jsou jen zvláštní historické okolnosti, i kdyby to byly okolnosti sebevíce sugestivní.
* * *
Takových sugestivních okolností tu bylo více než dost. Okolnost osvobození Rudou armádou měla na národní vědomí Čechů a Slováků nesporně větší vliv, než s jakým se běžně počítá. Osvoboditelé, to bylo něco, co mělo v československých dějinách dlouhou sentimentální tradici. T.G.M. měl titul president - Osvoboditel. Celá československá minulost byla vždy čekáním na nějakého osvoboditele. Rusové byli v tomto sentimentálním ohledu ideální osvoboditelé, byli srdeční, bylo jim rozumět, byli Slované, byli obdarovatelní, protože nebyli bohatí, nebylo jim co závidět, přinášeli jakoby jen svou krev. Zažil jsem to, ti první se chovali přesně podle návodu osvoboditelů, křičeli, že jsme svobodni, a smáli se jako děti. Bylo to jako literatura. Seděli s námi ve sklepě a najednou zaklepal německý voják a pravil, že už toho má dost, že se chce vzdát. A tu jsem viděl, jak ho Rus objímal ještě i s jeho samopalem a křičel, jak bude mír krásný. A pak jsme všichni pili ušetřenou kávu v jakémsi orgiastickém sbratření, které jsem vnímal jako předznamenání budoucího života. Pravda, pravda, později vystřelil jeden osvoboditel nad hlavu bratrovi, protože se zdráhal půjčit mu svou mladou ženu, ale to se počítalo jen jako chyba krásy. Rusové přinesli konec války, naději na normální život, na plány, budoucnost, možnosti soukromých životních projektů. To znamenalo více než osvobození, protože svobodu ne každý uměl chápat v její národní a demokratické vznešenosti za slavnostních řečí. Odsunem Němců Rusové odstranili věčnou národní hrozbu a Čechům a Slovákům spadl do klína všechen německý majetek. Většina národa měla důvod být vděčná rytířské velmoci. Stalin hovořil vždy jen o svobodě a nezávislosti, kdo by mu nevěřil. Brzy táhly sovětské trény domu a každý mohl vidět, že Sovětská armáda přinesla Čechům a Slovákům svobodu a teď je ponechává, aby si s ní dělali, co uznají za vhodné.
Po Rusech zůstalo v Československu jen klima vděčnosti, úcty a určité slovanské vřelosti k velkému ochránci, jehož bratrská náklonnost zajistí Československu mír, nezávislost a blahobyt na všechny časy. Z úst svých vůdců, národních hrdinů, básníků a spisovatelů slyšel národ na Sovětský svaz jen slova díků a chvály, a o sovětské skutečnosti, která se měla zanedlouho stát i jeho skutečností, se dovídal podivné věci jen úkradkem. Pochybuji, že byla vůbec kdy v dějinách vybudována tak dokonalá clona nad skutečností a s všeobecným souhlasem vnímán jen její růžový odlesk na obrovské nástěnce propagandy. Střízliví pozorovatelé, kteří tak jako Galilei žádali ideologické kardinály, aby se přece jen tím dalekohledem podívali, byli okamžitě zahnáni do kouta jako pomlouvači a agenti nepřítele. Snesené na jednu hromadu tvořily by všechny ty iluze, ideologické křečovitosti a ztráta schopnosti vnímat skutečnost v normálním světle nebetyčnou horu národní hlouposti a bezstarostnosti. Většina uvěřila, že Československo se těší naprosto výjimečné přízni velkého slovanského bratra, že je předmětem jeho obzvláštní lásky, že se těší jeho naprosté důvěře, která se nedá srovnat se vztahy k jiným východoevropským národům. Nikdo také nedovedl uspořádat tak grandiózní projevy vděčnosti, jak právě Čechoslováci.
Je podivuhodné, že ani komunisté, kteří přece jen znali sovětskou skutečnost ze svých cest do Ruska a neblahé atmosféry hotelu Lux v Moskvě, nebyli schopni poněkud přibrzdit orgie bezstarostnosti a též podlehli iluzi, že stinné stránky sovětského politického života s celou jeho brutalitou jsou jen přechodné omyly a že se v Československu nebudou opakovat. Ještě podivuhodnější je, že ani Beneš ani jiní komunisté s velkou národní autoritou nezveřejňovali své pochybnosti a přispívali tak k všeobecné bezstarostnosti. V té době krátce po válce se jaksi nikomu nechtělo věřit, že by Sovětský svaz mohl mít s Československem i jiné úmysly než čistě bratrské, že by Československo ve své důvěřivosti mohlo mít už dávno své místo ve Stalinových mocenských kalkulacích a že by mu mohla být přičtena úloha pěšáka ve velké konfrontaci se Spojenými státy a západní Evropou. Padala pořád stejná slova, že Stalin chce mít Československo demokratické a nezávislé. Po všech těch letech se může zdát, že všechny poválečné přeměny byly vlastně založeny na jazykovém nedorozumění, národům se nevysvětlilo, že demokracie a nezávislost znamenají v sovětské interpretaci něco úplně jiného, než se dosud myslilo na základě evropské tradice.
Pro tohle všechno se vlastně nikdo nebránil, když bylo Československo v roce 1948 definitivně převedeno do socialistického tábora. Půda na to byla dokonale připravena, národní vědomí bylo dávno odzbrojeno. ještě zřejmější je, že jen menšina národa si byla vědoma toho, že jde o závažnou historickou změnu, většina si na základě svých zkušeností spíše myslela, že se odehrává jen logická kapitola v poválečné éře a že, jak už to bývá, se to týká vlastně jen profesionálních politiků a že v životě zůstane vše při starém. To byl ovšem základní omyl, protože ještě užší sepětí se Sovětským svazem znamenalo také, že národnímu životu byla vnucena takřka přesná kopie sovětských hospodářských a politických a kulturních struktur. Jen pomalu si předtím bezstarostné Československo uvědomovalo, že se změnilo všechno a že se tak stalo, jak říká oblíbené heslo, na věčné časy.
A tak vychází, že východoevropské národy, každý trochu stejně a každý trochu jinak, samy přispěly ke svému zajetí v sovětské sféře. Sovětská gravitace byla samozřejmě obrovská a vykonala svou práci důkladně a pomalu po všech siločarách. Ale stejně důležité pro konečný výsledek bylo vlastní chtění; evropské národy vystrašené válkou, východoevropské navíc její horší formou, dávaly přednost bezpečí před nezávislostí, chtěly se stát klienty mocných, aby se už nikdy nemohly stát pingpongovým míčkem v evropské politice, jak se to stávalo před válkou. Československo mělo třeba větší předpoklady k umírněné nezávislosti než obsazené Polsko, Maďarsko, či Bulharsko, a přece aktivní část obyvatelstva neprojevila po takové nezávislosti vůli, národní vůdcové ze strachu před nepochopením nikdy národ nevarovali před možností její ztráty. Nezávislost byla v té době laciným zbožím, nikdo o ni moc nestál. Sovětský svaz to měl vlastně lehké, v žádné východoevropské zemi nemusela přímo zasáhnout Sovětská armáda, aby pomohla převést neposlušné do připraveného tábora. Možná by k tomu ani nedostala rozkazy, nebyla ještě vypracovaná taktika bratrské pomoci, jak o tom svědčí případ Jugoslávie. Stalin nebyl zřejmě v této věci doktrinář, nepoužil Sovětské armády ani v Řecku ani v kurdské oblasti Iránu.
Nelze zvážit na přesných váhách poměr mezi vnějšími a vnitřními silami, které nakonec rozhodly o rozdělení Evropy. Chtěl jsem těmito úvahami říci, že toto rozdělení není jen dílem mocenské manipulace Sovětského svazu. Že je též dílem domácího ideologického poblouznění, které vyřadilo rozum z činnosti a znemožnilo střízlivé hodnocení sociálních a politických skutečností. Proto se také všechny pozdější pokusy změnit nezměnitelné jeví jako opožděné poblouznění rozumu, jako zklamání, jako prozření, celé generace se cítí být obětí historického podvodu. Ale nejsou to nevinné generace.

In:
Šimečka, M.: Ztráta skutečnosti. In: Kusý, M. – Šimečka, M.: Veľký brat a veľká sestra. Nadácia Milana Šimečku, Bratislava 2000, s. 156-165.